Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké hnědé oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou.
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
snad nikdy nikoho nenajdu, už je to přes rok co jsem sama. Říkala jsem si, že si kluka najdu v tanečních. Do tanečních chodím právě teď, ale že by to vypadalo, že se tam snad s někým dám dohromady, to asi ne.. i když možná to vypadalo s Jirkou. Je mu 19 a občas tam zašel, ale asi né no.. má totiž holku. Každej někoho má jen já jsem pořád sama. A že by o mě už někdo konečně zakopl? No a zpět k tanečním.. tam jsem se domluvila s Patrikem, mym kámošem ze třídy, ale jaksi se na mě můj milej kamarád vybodl, takže kromě pár tanců s Jirkou tancuju ještě s Kubou.. no jo s Kubíkem, taky od nás ze třídy. Je to milej a sympatickej kluk i když jako "kluka" si ho teda představit neumim, ale zase je pravda, že ho moc blíž neznám.. To nic ale nic nemění na mé tragické osamělosti..
Tak dneska po škole jdu k holičce na vytvoření nějakýho profi - drdolu na věneček, no jo dneska je věneček a pak už "nazdar" taneční.. celkem jsem si na ty hodiny tanců dost zvykla, ale zítra je ještě "věnec" druhý skupiny, tak tam půjdu taky, ať to ještě užiju, domlouvala jsem se i s Kubou, tak to zas bude, to mi zas upadnou nohy z podpatků.
Už podruhý vstupuju na věneček, tedy teď né na ten můj.. včera to bylo supr, celkem jsem si to užila a od Kubíka jsem dostala krásnýho méďu a já mu zas dala soba- sobíka! Haha. Tendle večer celkem užiju a všímám si, že mezi mnou a Kubou to začíná pěkně jiskřit. Tenhle večer se projevil jako ještě ulítlejší než předchozí. Nakonec dost odvážně tancuju ve trojce Patrik - já - Kuba.. Spořádáme i několik piv a naše, teda hlavně Kubovo záměry jsou jasný.. Když později dorazím domu vezmu si méďu od Kuby k sobě do postele a šťastně usnu..
No tak vyvíjí se to pěkně, včera jsme byli na plavečáku ještě s mou kámoškou a Kubovo kámošem a Kuba v plavkách.. hm super, super. Jak jsem si ho dřív mohla nevšimnout? A dnes s ním mám jít ven.. Tak okolo šestý večer vycházím z naší dávno zatemnělé vesničky vzdálené od města (tedy Kuby) asi 2km. Docela mám strach, ale statečně pokračuju dál. Těsně před hřbitovem (střed trasy město - vesnice) Kubíka uvidim, okamžitě se chytnem a jdem.. No tak dlouhou vycházku bych normálně fakt neušla, ale s ním jo. Když se po dvou hodinách blížíme celý promrzlý k mýmu baráčku začne mě Kuba dost odvážně líbat.. Tenhle večer nemá chybu. A to ani následující, který podnikáme i s mým pejsánkem. A to můj čoklík (zlatý retrívr) dost jasně neznačil, že Kubu bere.. no jo štěňátka by s ním rád! Hahaha.
Ve škole jsem to zkraje chtěla tajit, ale po úterním výletě v Praze a hlavně zpáteční cestě busem, to ví všichni včetně třídního. Ještě teď slyším: "Miluji tě"
Prožila jsem s Kubou nezapomenutelný chvilky na různejch maturákách, ve škole, venku, u nás doma.. A lepšího kluka jsem si snad nemohla přát. Nikdy na ty chvíle nezapomenu!
Teď jdu domů, tedy směrem, kde bydlí Kuba a pak odtud domů, ale Kuba se mnou nejde, jen kámoška.. Kuba zase zůstal ve škole a až na pusu se na mě zase vykašlal. Kdyby jen dnes, ale už po několikáté, asi to je na nic, ale já nechci konec, chci pořád Kubu, ale nemá to asi smysl.. Když na mě zapomněl (nebo jinak řečeno vykašlal) i v pátek - den našeho dvouměsíčního chození rozhodnu se mu napsat dopis, ať ví jak to cítím..
"A MYSLÍŠ ŽE TO MÁ CENU...","BUDEM JEN PŘÁTELÉ, ALE MŮŽEŠ SE MNOU VŽDYCKY POČÍTAT" ..tak to jsou ukázky icq zpráv co mi napsal a já? Brečím a strašně ro bolí, vím že to dál nešlo, ale já ho asi fakt miluju a ani jsem mu to nestačila pořádně říct.. čekala jsem na správný okamžik a teď? Nikdy jsem nic takovýho necítila, i když kluky jsem už měla, jako bych ztratila kousek sebe, něco co ke mě prostě patří! ...
Teď už vím, jak vypadá láska. Todle byla první láska a jsem za ni ráda i když moc bolela a ještě teď bolí. Nikdy na všechny chvilky ani na Kubu nezapomenu!!
Tak dneska po škole jdu k holičce na vytvoření nějakýho profi - drdolu na věneček, no jo dneska je věneček a pak už "nazdar" taneční.. celkem jsem si na ty hodiny tanců dost zvykla, ale zítra je ještě "věnec" druhý skupiny, tak tam půjdu taky, ať to ještě užiju, domlouvala jsem se i s Kubou, tak to zas bude, to mi zas upadnou nohy z podpatků.
Už podruhý vstupuju na věneček, tedy teď né na ten můj.. včera to bylo supr, celkem jsem si to užila a od Kubíka jsem dostala krásnýho méďu a já mu zas dala soba- sobíka! Haha. Tendle večer celkem užiju a všímám si, že mezi mnou a Kubou to začíná pěkně jiskřit. Tenhle večer se projevil jako ještě ulítlejší než předchozí. Nakonec dost odvážně tancuju ve trojce Patrik - já - Kuba.. Spořádáme i několik piv a naše, teda hlavně Kubovo záměry jsou jasný.. Když později dorazím domu vezmu si méďu od Kuby k sobě do postele a šťastně usnu..
No tak vyvíjí se to pěkně, včera jsme byli na plavečáku ještě s mou kámoškou a Kubovo kámošem a Kuba v plavkách.. hm super, super. Jak jsem si ho dřív mohla nevšimnout? A dnes s ním mám jít ven.. Tak okolo šestý večer vycházím z naší dávno zatemnělé vesničky vzdálené od města (tedy Kuby) asi 2km. Docela mám strach, ale statečně pokračuju dál. Těsně před hřbitovem (střed trasy město - vesnice) Kubíka uvidim, okamžitě se chytnem a jdem.. No tak dlouhou vycházku bych normálně fakt neušla, ale s ním jo. Když se po dvou hodinách blížíme celý promrzlý k mýmu baráčku začne mě Kuba dost odvážně líbat.. Tenhle večer nemá chybu. A to ani následující, který podnikáme i s mým pejsánkem. A to můj čoklík (zlatý retrívr) dost jasně neznačil, že Kubu bere.. no jo štěňátka by s ním rád! Hahaha.
Ve škole jsem to zkraje chtěla tajit, ale po úterním výletě v Praze a hlavně zpáteční cestě busem, to ví všichni včetně třídního. Ještě teď slyším: "Miluji tě"
Prožila jsem s Kubou nezapomenutelný chvilky na různejch maturákách, ve škole, venku, u nás doma.. A lepšího kluka jsem si snad nemohla přát. Nikdy na ty chvíle nezapomenu!
Teď jdu domů, tedy směrem, kde bydlí Kuba a pak odtud domů, ale Kuba se mnou nejde, jen kámoška.. Kuba zase zůstal ve škole a až na pusu se na mě zase vykašlal. Kdyby jen dnes, ale už po několikáté, asi to je na nic, ale já nechci konec, chci pořád Kubu, ale nemá to asi smysl.. Když na mě zapomněl (nebo jinak řečeno vykašlal) i v pátek - den našeho dvouměsíčního chození rozhodnu se mu napsat dopis, ať ví jak to cítím..
"A MYSLÍŠ ŽE TO MÁ CENU...","BUDEM JEN PŘÁTELÉ, ALE MŮŽEŠ SE MNOU VŽDYCKY POČÍTAT" ..tak to jsou ukázky icq zpráv co mi napsal a já? Brečím a strašně ro bolí, vím že to dál nešlo, ale já ho asi fakt miluju a ani jsem mu to nestačila pořádně říct.. čekala jsem na správný okamžik a teď? Nikdy jsem nic takovýho necítila, i když kluky jsem už měla, jako bych ztratila kousek sebe, něco co ke mě prostě patří! ...
Teď už vím, jak vypadá láska. Todle byla první láska a jsem za ni ráda i když moc bolela a ještě teď bolí. Nikdy na všechny chvilky ani na Kubu nezapomenu!!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Bol raz jeden chlapec, ktorý sa narodil chorý. Bola to nevyliečiteľná choroba. V 17 rokoch mohol každú chvvíľu zomrieť. Žil stále len utiahnutý v dome pod dohľadom svojej matky. Raz toho už mal dosť a tak sa rozhodol, že sa pôjde prejsť do mesta. Poprosil svoju matku o dovolenie a ona mu to umožnila. Keď sa prechádzal, videl množstvo obchodov. Keď šiel okolo jedného obchodu s hudobninami, uvidel nádherné dievča, asi v jeho weku. Bola to láska na prvý pohľad. Otvoril dvere a vstúpil dovnútra. Nedíval sa po ničom inom, iba po nej. Stále viac sa približoval k nej. Pozrela sa na neho s úsmevom a opýtala sa: " Môžem Vám nejako pomôcť?" Behom toho si myslel, že je to ten najkrajší úsmev, aký kedy vo swojom živote videl. Pocítil potrebu pobozkať ju práve v tejto chvíli. Koktavo jej odpovedal: " Áno, eeehhh, uuuhhh, rád by som kúpil jedno CD." Bez premyslenia zobral prvé CD, aké mal po ruke. "Chceš to zabaliť?" dievča sa opýtalo s úsmevom. Odpovedal, že áno. A ona mu ho išla zabaliť. Keď mu ho podala, rozlúčili sa a on odišiel. Od toho dňa navštevoval tento obchod pravidelne, aby kúpil nejaké CD. To dievča mu vždy jednotliwé CD balila. On si ich bral domov a zabalené ukladal do šuflíka. Príliš sa hanbil, aby ju niekam pozval. Akokoľvek to skúšal, nešlo mu to. Jeho matka sa pokúsila ho v tom povzbudiť, aby sa ďalší deň odvážil, a on sa chytil za srdce a... a vyšiel odvážne k obchodu. Kúpil si CD a ako vždy, dostal ho zabalené. vzal CD a keď sa ona nepozerala, rýchlo jej nechal na pulte lístok s jeho telefónnym číslom a vybehol z obchodu von. Cŕŕŕn!!! Matka zobrala slúchadlo: "Áno?" bola to ona, pýtala sa na neho, matka začala úplne zničená plakať a povedala" "Ty to nevieš?" ... včera zomrel." Bolo príliš dlhé ticho, až na plač matky, ktorý sa ozýval v slúchadle. Neskôr vstúpila matka do izby svojho syna, aby si ho pripomenula. Rozhodla sa začať s triedením jeho vecí. Otvorila šuflík a na jej prekvapenie zbadala hŕbu zabalených CD. Jedno z nich otvorila a našla tam lístok. Bolo na ňom napísané: "Ahoj!!! Si fakt milý, chcel by si si niekedy so mnou vyjsť won? Mám ťa rada... Sofia." S hlasitou emóciou otvorila matka ešte jedno CD a i z toho vypadol papierik, a aj na všetkých ostatných stálo to isté...................... ............. Z toho vyplýva ponaučenie: Takýto je život ... nečakaj príliš dlho, kým niekomu povieš, čo cítiš. Povedz to ešte dnes. Zajtra už môže byť neskoro....