Anatomie
Tvar pupku se vzhledem liší prakticky u každého jedince. Zdaleka ne u kteréhokoliv pupku může být proveden úspěšný piercing. V době nitroděložního období vývoje plodu (fetálního období) je plod zásobován krví bohatou na kyslík prostřednictvím placenty cestou pupečníkové žíly (vena umbilicalis), která prochází pupečníkem na spodní plochu jater. Po porodu, kdy je pupečník podvázán , mění se podvázaná pupeční žíla v neprůchodný vaz (ligamentum teres hepatis), probíhající od pupku (který se stává vlastně po porodu většinou vtaženou jizvou) na spodní plochu jater. Tyto anatomické poměry jsou velice důležité z hlediska piercingu, kdy může dojít zejména u vystouplého typu pupku, který je tvořen zbytkem pupeční sňůry, v případě infekce, k možnosti jejího postupu do vnitřní části břicha a na vnitřní orgány. Zejména by se tedy jednalo o vážný zánět jater. K této situaci může dojít z hlediska časového záhy, ale možný je i vznik po letech. Podotýkám, že k těmto problémům může docházet tehdy, pokud je poškozena jizevnatá část pupku, tedy, jak již bylo řečeno, zbytek původní pupeční šňůry,kdy vystouplý pupek neobsahuje většinou dostatek kůže, podkoží a tukové tkáně, kterými za normálních okolností prochází piercing. Z těchto důvodů považuji za vhodné v následujícím textu podrobněji se zabývat jednotlivými typy pupků z hlediska jejich vzhledu a z toho vyplývajících vlastností.
Tvar pupku se vzhledem liší prakticky u každého jedince. Zdaleka ne u kteréhokoliv pupku může být proveden úspěšný piercing. V době nitroděložního období vývoje plodu (fetálního období) je plod zásobován krví bohatou na kyslík prostřednictvím placenty cestou pupečníkové žíly (vena umbilicalis), která prochází pupečníkem na spodní plochu jater. Po porodu, kdy je pupečník podvázán , mění se podvázaná pupeční žíla v neprůchodný vaz (ligamentum teres hepatis), probíhající od pupku (který se stává vlastně po porodu většinou vtaženou jizvou) na spodní plochu jater. Tyto anatomické poměry jsou velice důležité z hlediska piercingu, kdy může dojít zejména u vystouplého typu pupku, který je tvořen zbytkem pupeční sňůry, v případě infekce, k možnosti jejího postupu do vnitřní části břicha a na vnitřní orgány. Zejména by se tedy jednalo o vážný zánět jater. K této situaci může dojít z hlediska časového záhy, ale možný je i vznik po letech. Podotýkám, že k těmto problémům může docházet tehdy, pokud je poškozena jizevnatá část pupku, tedy, jak již bylo řečeno, zbytek původní pupeční šňůry,kdy vystouplý pupek neobsahuje většinou dostatek kůže, podkoží a tukové tkáně, kterými za normálních okolností prochází piercing. Z těchto důvodů považuji za vhodné v následujícím textu podrobněji se zabývat jednotlivými typy pupků z hlediska jejich vzhledu a z toho vyplývajících vlastností.
Typy šperků:
Rozlišujeme základní 2 typy používaných šperků u piercingů pupku
Rozlišujeme základní 2 typy používaných šperků u piercingů pupku
Hojení a komplikace:
Hojení- za normálních okolností se tvoří vrstva z epiteliálních buněk uvnitř piercingového kanálu-tedy mezi vchodem a východem z rány a hlavním smyslem této skutečnosti je vlastně snaha organismu ochránit tělo před cizím tělesem (piercingový šperk). Epitelové buňky tvoří postupně vrstvu ve tvaru trubice či válce v průběhu vnitřní strany piercingu. Tento proces obyčejně probíhá cca po dobu 6-8 týdnů. Po vytvoření této epitelové vrstvy se tato kolem šperku může smrštit. Může být poté snadno poškozena či natržena., proto není vhodné násilně otáčet šperkem bez předchozího koupání v teplé vodě, resp.za pomoci obkladů, čímž dochází k roztažení kůže a tím i k uvolnění piercingového kanálu a umožnění rotace.
Všechny piercingy produkují tkáňový mok během fáze hojení, což jest lepkavá čirá či lehce jantarová tekutina zasychající v okolí východů a na povrchu šperku ve formě jakýchsi stroupků-zvaných krusty (připomínají "ospalce" v očních koutcích po ránu). Tato tekutina by neměla být zaměněna s hnisem, který je žlutý či zelený. Když jest epitelová vrstva vytvořena, musí následně zpevnit, zesílit a rozšířit se. Tento proces mnohdy trvá 6 měsíců až rok. Až se stane piercing více soudržným, dochází k zakulacení východů směrem dovnitř a celkově se piercing stává pružnějším a uvolněnějším v okolí šperku. Až v této fázi definitivního vyhojení je možné bez následků zaměnit stávající šperk za jiný. Ač po zhojení již piercing nezarůstá a tedy se neuzavírá, vlivem pružnosti tkáně dochází rychle ke smrštění a zavedení šperku bez použití vhodných zavaděčů je mnohdy nemožné.
Komplikace:
V této části bych se chtěl zabývat podrobněji všemi možnými komplikacemi, jež se samozřejmě mohou vyskytnout i u piercingu pupku, který patří k nejprováděnějším a dále též z důvodu, že minulých kapitolách byl tomuto tématu věnován pouze menší prostor.
Dráždění a infekce:
Zarudnutí, podráždění a otok v prvním týdnu není ničím neobvyklým. Prodloužené zarudnutí a podráždění může znamenat mírnou infekci, přecitlivělost na kov či na používané léčebné prostředky při ošetřování, eventuelně napětí či tlak v oblasti piercingu. Nadměrné ošetřování, zbytečně časté vyplachování a používání mýdla může vyvolat zarudnutí a přesušení. Není vhodné ošetřovat piercing častěji, než 2-3x denně. Citlivost na prostředky používané při ošetřování se často projevuje pícháním a extrémním pálením již během či bezprostředně po použití a může způsobit zarudnutí a drobné puchýřky v okolí piercingu. V těchto případech je nutno vysadit používané prostředky, či začít používat látky doporučované pro citlivou pleť. Problémy mohou někdy způsobovat i enzymy a chemikálie používané k praní prádla, jež je v těsném kontaktu s oblastí piercingu a které mohou zpomalovat hojení.
Piercingy v oblastech tzv. vlhké zapářky s omezeným prouděním vzduchu a které jsou drážděny častým pohybem, mohou způsobit vznik vyklenuté zapálené tkáně v okolí východů piercingu u pupku se to týká vnitřního vchodu. Tento příznak není obvykle bolestivý a dále pak není nezbytným příznakem infekce. Proto je nutno se snažit udržovat piercing co možná suchý, bez zapářky a používat oblečení, které umožňuje cirkulaci vzduchu.
Prodloužené hojení:
Podezření na tento jev vzniká tehdy, když je neúspěšné konečné stadium hojení. V piercingu se sice tvoří epiteliální vrstva, ale může být slabá a snadno se může posouvat či přemísťovat. Piercing pokračuje v produkci tekutiny. Východy piercingu se jeví jako roztřepené, rozeklané.
Nejčastější příčiny tohoto jevu jsou:
-umístění piercingu v nevhodné hloubce či pod nevhodným úhlem vzhledem ke tkáni
-piercing v oblasti, jež mění tvar v závislosti na pohybech těla
-použití šperku nevhodného designu či rozměrů (síla drátu, šíře či délka)
-použití šperku, jež jest nedostatečně vyleštěn či s poškrábaným povrchem
-tření či tlak oděvu oproti tělu či šperku
-poškození piercingu
-chemické dráždění či používání nevhodných produktů při ošetřování piercingu
Prodloužené hojení může naznačovat počínající cestování , odvrhnutí piercingu či citlivost na použitý kov.
Folikulární cysty: Folikulární cysty vypadají jako červené bouličky, přiléhající k východům z piercingu a většinou produkují hnis.tekutinu a někdy i krev. Tyto cysty se mohou objevit jak u čerstvých, tak u i zcela zhojených piercingů. Jsou obvykle vyvolány ucpáním pórů zavzatých do piercingu, anebo vestavěním odumřelých buněk a špíny uvnitř piercingu. Horké obklady a namáčení piercingu v horké slané vodě může vyvolat drénování cysty.
Hojení- za normálních okolností se tvoří vrstva z epiteliálních buněk uvnitř piercingového kanálu-tedy mezi vchodem a východem z rány a hlavním smyslem této skutečnosti je vlastně snaha organismu ochránit tělo před cizím tělesem (piercingový šperk). Epitelové buňky tvoří postupně vrstvu ve tvaru trubice či válce v průběhu vnitřní strany piercingu. Tento proces obyčejně probíhá cca po dobu 6-8 týdnů. Po vytvoření této epitelové vrstvy se tato kolem šperku může smrštit. Může být poté snadno poškozena či natržena., proto není vhodné násilně otáčet šperkem bez předchozího koupání v teplé vodě, resp.za pomoci obkladů, čímž dochází k roztažení kůže a tím i k uvolnění piercingového kanálu a umožnění rotace.
Všechny piercingy produkují tkáňový mok během fáze hojení, což jest lepkavá čirá či lehce jantarová tekutina zasychající v okolí východů a na povrchu šperku ve formě jakýchsi stroupků-zvaných krusty (připomínají "ospalce" v očních koutcích po ránu). Tato tekutina by neměla být zaměněna s hnisem, který je žlutý či zelený. Když jest epitelová vrstva vytvořena, musí následně zpevnit, zesílit a rozšířit se. Tento proces mnohdy trvá 6 měsíců až rok. Až se stane piercing více soudržným, dochází k zakulacení východů směrem dovnitř a celkově se piercing stává pružnějším a uvolněnějším v okolí šperku. Až v této fázi definitivního vyhojení je možné bez následků zaměnit stávající šperk za jiný. Ač po zhojení již piercing nezarůstá a tedy se neuzavírá, vlivem pružnosti tkáně dochází rychle ke smrštění a zavedení šperku bez použití vhodných zavaděčů je mnohdy nemožné.
Komplikace:
V této části bych se chtěl zabývat podrobněji všemi možnými komplikacemi, jež se samozřejmě mohou vyskytnout i u piercingu pupku, který patří k nejprováděnějším a dále též z důvodu, že minulých kapitolách byl tomuto tématu věnován pouze menší prostor.
Dráždění a infekce:
Zarudnutí, podráždění a otok v prvním týdnu není ničím neobvyklým. Prodloužené zarudnutí a podráždění může znamenat mírnou infekci, přecitlivělost na kov či na používané léčebné prostředky při ošetřování, eventuelně napětí či tlak v oblasti piercingu. Nadměrné ošetřování, zbytečně časté vyplachování a používání mýdla může vyvolat zarudnutí a přesušení. Není vhodné ošetřovat piercing častěji, než 2-3x denně. Citlivost na prostředky používané při ošetřování se často projevuje pícháním a extrémním pálením již během či bezprostředně po použití a může způsobit zarudnutí a drobné puchýřky v okolí piercingu. V těchto případech je nutno vysadit používané prostředky, či začít používat látky doporučované pro citlivou pleť. Problémy mohou někdy způsobovat i enzymy a chemikálie používané k praní prádla, jež je v těsném kontaktu s oblastí piercingu a které mohou zpomalovat hojení.
Piercingy v oblastech tzv. vlhké zapářky s omezeným prouděním vzduchu a které jsou drážděny častým pohybem, mohou způsobit vznik vyklenuté zapálené tkáně v okolí východů piercingu u pupku se to týká vnitřního vchodu. Tento příznak není obvykle bolestivý a dále pak není nezbytným příznakem infekce. Proto je nutno se snažit udržovat piercing co možná suchý, bez zapářky a používat oblečení, které umožňuje cirkulaci vzduchu.
Prodloužené hojení:
Podezření na tento jev vzniká tehdy, když je neúspěšné konečné stadium hojení. V piercingu se sice tvoří epiteliální vrstva, ale může být slabá a snadno se může posouvat či přemísťovat. Piercing pokračuje v produkci tekutiny. Východy piercingu se jeví jako roztřepené, rozeklané.
Nejčastější příčiny tohoto jevu jsou:
-umístění piercingu v nevhodné hloubce či pod nevhodným úhlem vzhledem ke tkáni
-piercing v oblasti, jež mění tvar v závislosti na pohybech těla
-použití šperku nevhodného designu či rozměrů (síla drátu, šíře či délka)
-použití šperku, jež jest nedostatečně vyleštěn či s poškrábaným povrchem
-tření či tlak oděvu oproti tělu či šperku
-poškození piercingu
-chemické dráždění či používání nevhodných produktů při ošetřování piercingu
Prodloužené hojení může naznačovat počínající cestování , odvrhnutí piercingu či citlivost na použitý kov.
Folikulární cysty: Folikulární cysty vypadají jako červené bouličky, přiléhající k východům z piercingu a většinou produkují hnis.tekutinu a někdy i krev. Tyto cysty se mohou objevit jak u čerstvých, tak u i zcela zhojených piercingů. Jsou obvykle vyvolány ucpáním pórů zavzatých do piercingu, anebo vestavěním odumřelých buněk a špíny uvnitř piercingu. Horké obklady a namáčení piercingu v horké slané vodě může vyvolat drénování cysty.